Prolog

22.04.2021

Stál jsem nad rybníkem v Levínských Petrovicích u svých prarodičů, poslouchal jsem, jak do něj přitéká voda a pozoroval jsem listy z břízy, co si v proudu větru pluly po hladině. Byl konec října 2013 a pamatuji si, že jsem si během těch chvil a vzpomínání především na právě uplynulé dva roky akorát řekl: "Ku*va, tak tohle byla jízda, o tom snad někdy napíšu."

Blížily se mi už zase narozeniny a já tohle období prožíval opět tak, jak ho může vnímat nejspíš jenom člověk, který se v něm narodí. Je to vždycky směs nostalgie, mlhy, podzimních barev, vlhka, říjnových vůní ale i krásy, kterou možná ani někdy neumim přesně definovat. Rumpál vedle mi ironicky připomínal místo, kde jsme se společně fotily, když jsem slavil dvacátiny a nějak jsem si uvědomil, že s pocitem dvacítky na krku už mylně žiju docela podezřele dlouho. Aniž bych si toho detailnějš všímal, uteklo pět let a já při pohledu do rybníka bilancoval své uplynulé čtvrtstoletí, které bylo za rohem. Možná jsem v tu chvíli nebyl ani tolik sentimentální, jak v tento podzimní čas bývám, protože takové zvraty, které mě poslední měsíce potkávaly, ty by prostě jeden nevymyslel. 

Po úspěšných státnicích na lesárně, které jsem do té doby považoval za největší úspěch svého života, jsem sice mohl užívat titul Bc., ale ten byl od počátku mých studií na vedlejší koleji. Šlo mi primárně o to, abych se mohl doslova posunout dál a odjet studovat do Bavorska a právě úspěšná státní zkouška mi dala zelenou k tomu poznat docela jiný život. Po roční epizodě ve Freisnigu, po jeho studiu, členství v tamním boxerském městském klubu, německých pařbách nebo práci v Alpách, jsem se posunul ještě dál, a to do jižního Finska. Do země, kde jsem nerozuměl ničemu, kromě slova sauna, utekl jsem do lesů, do naprostého odříznutí od světa. Po příjezdu zpět, kdy jsem vlastně v součtu i se studiem žil víceméně pět let mimo Ústí jsem byl konečně doma. Zpočátku radost, kterou vystřídala realita. Najednou jsem nevěděl jak začít, nikdo po pracovní stránce z oboru či příbuzných oblastí o vystudovaného člověka s praxí ze zahraničí, co mluví dvěma jazyky najednou nestál. Jenže osud pak nakonec událostmi zamotal tak, že ani nevím, jak rychle jsem se objevil s harmonikou před desetitisícovým davem v ústeckém letňáku a hrál a zpíval a byl přede mnou úplně jiný směr, než jsem si byl kdy schopen představit. A tak jsem bilancoval a míchaly se ve mně špetka spokojenosti s křivdou, kterou mi zase způsobil strejda čas, ostatně jako každému.

Pamatuju si, že pětadvacetiny jsem stejně nakonec neoslavil tak, jak jsem si kdysi představoval, ale to vem čert, myslím, že za svůj život jsem to nakonec stihl dohnat tolikrát, že možná zažiju i stopětadvacetiny.

Tolik stručný pohled o pár let, či spíš o pár podzimů zpátky. Situace i události ohledně mého aktuálního poranění ramene mě teď přiměly začít pracovat na věcech, které měly dlouho čas na odložení do nejzadnějších přihrádek v nejspodnějších šuplících.

Nikdy jsem nechtěl psát moudra na sociální sítě, abych je pak kontroloval, kdo je viděl a kdo olajkoval, abych se plácal po ramenou, na to dlabu, nechci moje myšlenky vnucovat svým známým a bít se za své pravdy tímhle stylem. Mám názor nejspíš na všechno, co je kolem mě a co se mě dotýká, ale tohle by bylo akorát házení hrachu na fejsbůkový zdi. Jeden takový ventil už jsem si našel v písničkách, nutno teda podotknout, že spíše v těch, co se ještě zatím nestihly natočit. Nicméně založil jsem zde sekci "Postřehy", někdo to třeba může nazývat blogem, já teda do svého blogu píšu spíš řádky, co se rýmují a co se dají i docela zpívat, ale proč ne.

Co se týče studií, zahraniční, hudby, různých prací, spoluprácí, témat, zkušeností atd., jsem udělal spousty správných rozhodnutí, ale i těch chybných. Uplynulých třicet dva let mi přineslo spoustu nezapomenutelných zážitků, ale i sviňáren. Některé věci se podařily, některé se mohly povést ještě lépe a o tom chci tu a tam napsat. Občas i za použití slov, kterými běžně mluvím, tak to snad nikoho nepohorší. Bude to svobodné, bez srdíček, bez komentů.

V životě mě zatím potkalo tolik zajímavých zkušeností a zážitků z tolika rozdílných životních sfér, že by bylo fajn se o ně (na těchto nových stránkách, se kterými mi pomohla má přítelkyně Adélka) podělit a zaznamenat je. Neplánuji tyto řádky nikde propagovat, každý má svých starostí tak akorát, ale pakliže si v budoucnu následující "postřehy" najdou cestu byť jen k jednomu čtenáři, který v nich najde odpověď, inspiraci, ceduli na rozcestí nebo se jen na pět minut pobaví, pak to naplní svůj smysl.